Kapky deště dopadaly na parapet okna. Zašedlá záclona zakrývala výhled na zastávku, kam obvykle přijížděl městskou dopravou. Stála sama za oknem, zírala na mraky a rukama si objímala prochladlá ramena. V bytě bylo ticho, na stole připravené pečivo a lahev šampaňského. Podívala se na hodinky. Už tu měl být, pomyslela si a zase zvedla pohled do dáli, do mraků, do budoucnosti...
Co bude dál? říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat. Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením. Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.
Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp...
Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.
Co bude dál? říkala si sama v duchu a myšlenku na možný vývoj raději zahnala zas zpátky. Někdy se jí vynořovala z hlubin a zkoušela jí napadat. Znovu a znovu. Jako by měla najít řešení. Vždycky ji hned zaháněla nazpátek a o žádném řešení nechtěla raději přemýšlet. Věděla, že jakékoli řešení by bylo pro všechny velmi bolestné, bála se vyslovit cokoli, co by se dalo nazvat řešením. Některé rovnice nejdou vyřešit. Na levé straně je jiný příklad než na pravé. Nepomůže ani rozdělení, násobení, ani rovnoměrným sečítáním a odečítáním nelze nic vyřešit a když už se s tím začne, zbydou na obou stranách jen oči pro pláč. Věděla to a nechtěla to připustit. Rozhodla se nechat rovnici nevyřešenou. Vytěsnila ji z mysli, z těla, z bytu. Chtěla se tam zavřít sama jenom s ním.
Byli si oba rovni. Každý měl svou stranu rovnice. Jejich poměr byl poměrně vyrovnaný, většinu svých požadavků si vyjasnili dopředu a pak se rozhodli nic neřešit. Jen žít a nechat žít ty druhé. Ukrást chvilku pro potěšení. Tajně. Vyladili rovnováhu, pomohli si navzájem nést tíhu svých starostí, dělili se o zážitky, o starosti, o polštář a pak se zase na čas rozdělili. A tak se navzájem dělili o všechna svá břemena a všechno se jim neslo nějak líp...
Kapky deště pořád neustávaly, déšť sílil. Najednou se u stanice zastavil městský autobus a z něj vystoupili čtyři cestující. Rozešli se do všech stran. Pak vyšel on. Držel si nad hlavou aktovku, podíval se známým směrem a zamával. Zalilo jí horko a její srdce se prudce rozbušilo. Zapomněla na rovnice a běžela mu naproti.